Úvod od Ládíka: Náš (vlastně Tomášův) letošní objev Bára nám krásně popsala své zážitky z Tmou 13. A protože se jí to velmi povedlo, můžete si to přečíst i vy. Na úvod se dozvíte o nových náušnicích a pak už je samotná hra.
Moc jsem si to užila, a to i z jiných důvodů, než byly nápadité šifry, moc pěkná trasa, kombinovaná s příznivým počasím. Nezapomenu na radost, kterou mi udělaly náušnice sovičky - symbol Tmou, díky Ládíku i vám všem. Nosila jsem je hrdě a s radostí.
Bavilo mě čekání na zbytek týmu s Kájou na stanovišti druhé tajenky první šifry, kam jsme omylem došli a museli tak čekat, až se s šifrou úspěšně poperou i naši. Pobavilo nás, že mě chlapci z jiného týmu díky sovičkám v uchu považovali za orgyni a málem mi začali vyprávět, jak šifru vyřešili. Následovaly úsměvné momentky zasunutého Ládíka s hlavou na stole při luštění dvojky, škoda Pavle že si to nestihl vyfotit. Průchod atomovým krytem byl zážitek a 2-minutové luštění šifry s kaňkou prostě paráda. Během hry jsem zjistila, že Radim jí když já jím, Radim smrká když já smrkám, Radim pije když já piju (ovšem s tím rozdílem, že já Kofolu a on tuším Pepsi)... musím se zeptat rodičů, jestli mi nezatajili nějakého mladšího sourozence:-). Tým šlapal báječně, opět sem žasla nad Ládíkovým uměním a mám pocit že celkově jako týmu nám to šlo jak po másle, na to že to nebylo vůbec lehké. Čtyřka lednička, pětka sudoku, "holčičí" šestka se sporty a nakonec i trochu delší "klučičí" sedmička matičky, tak to všechno jsme dali podle mě velmi dobře. I když ty matky pro mě byly těžké, zaperlila jsem, když víc jak po hodince jsem si všimla tvaru vnitřku na šifře, že to je taky vlastně taky matka jako ten obvod :-). Nejsem úplně technicko-všímavý typ, no, ostatně to snad ani nikdo z vás ode mně neočekával. Horší bylo, že jsem po cestě zpátky ve vlaku ve své bujné fantazii zaměnila bundu s kožíškem za přikrytého psa, snad už se paní majitelka bundy z toho šoku dostala. Každopádně obráceně by to bylo horší, kdybych jí třeba sedla na psa v domnění, že to je bunda:-)
Druhá část hry v terénu byla ještě zábavnější (i díky přechodům stezkou kde trénují koně:-). Šifry jsme dávali jednu za druhou. Líbily se mi, že byly nápadité, během celé Tmou byl prostor uplatnit širokou škálu schopností a všichni byli platní. Stýskalo se mi jen po Tomáškovi a jeho básničkách, ale i bez Toma jsme udrželi morál vysoko. Bylo od něj pěkné, že v sobotu dopoledne zavolal. Orgové vybrali velmi pěkná místa pro luštění, zejména kruhová lesní školka a 12 měsíčků, to se jim povedlo. Díky této šifře si pánská část týmu měla dostatek času navždycky zapamatovat, jaká znamení zvěrokruhu jsou například jejich hezčí polovičky (teda samozřejmě jen v těch případech, kdy tuší, kdy mají narozeniny:-).
I u posledních karet na kterých jsme skončili a je to škoda protože jsme byli blízko, byla sranda. Třeba simulace karetní války mezi Mongolem Pavlem, Švédem Kájou a Římanem Bárou. Nebo když jsme se divili, že nám v potenciálním řešení vychází samé oddělovače, když jsme je tam předtím společně napsali. Ranní únava se holt projevila i na jinak celkem chytrých lidech. Po cestě na vlak jsem si uvědomila, že v jiných týmech to mají podstatně těžší, jeden mladík (z Chlýftýmu) pravděpodobně něco dobře vyluštil nebo naopak, a musel se svléknout a skočit do potoka. Sice byl pěkný podzimní den, ale brrr.
Meziúvod od Ládíka: A Pavel to dále doplnil.
Podle toho, co napsala Bára, byl letošní ročník procházkou v růžovém sadě :). Ale protože to byla moje jubilejní desátou Tmou, mohu trochu více srovnávat. Nepatřil určitě k nejtěžším, ale rozhodně byl těžší než loňský nebo předloňský, i když na něm nebylo nic záludného. Žádné trhání karty týmu, žádné skryté informace pod nalepenou známkou, žádné přesuny autobusem či vlakem. Byl tedy zajímavý? Určitě. Šifry moc pěkné a trasa nebyla také vůbec špatná.
Námi vcelku ne moc oblíbený startovní chaos nám letos docela vyšel. Princip morseovky jsme vyluštili poměrně rychle a tak nám trvalo jenom přijít na polohu druhého stanoviště dvojky. Tu jsme dali až po první nápovědě a to nám ještě pomohla skutečnost, že díky tomu, že Bára s Karlem zabloudili, jsme její polohu přibližně věděli. Ale doluštit šifru byla samozřejmě naše povinnost. Dvojka by možná u mnoha týmů vystačila na vlastní odstavec, ale my jsme s ní neměli větší problémy. Docela rychle jsme přišli na princip i na řešení. Docela to fungovalo, takže po chvilce dohledávání trojky jsme proletěli brněnské podzemí, ještě rychleji dali semafor na trojce a zabrzdili se až na ledničce. S velkým překvapením jsme zjistili, že nejsme tak kolem stého místa, ale tak v první dvacítce.
Lednička byla docela těžká, ale nápověda byla, že to budeme luštit plus mínus hodinu, což tak odpovídalo. Pětkové sudoku a šestkové dresy také nezabraly moc času, takže se poměrně rychle přesouváme před půlnocí na poslední městskou šifru na matičku. Tam ale bohužel tvrdneme skoro tři hodiny. Že rozměr matek odpovídá vnějším číslům a že jim podle toho lze přisoudit písmenka ve středu jsme si všimli poměrně rychle, ale co dál? Ládík zkouší nalézt těžiště na pravítku, protože je přesně 400 milimetrové, stejně jako délka všech matiček v řadě. Bohužel polohy těžiště při převodu na písmenka nedávají smysl a podle úvahy, že by nešlo udělat třeba A, se vydáváme jiným směrem. Nic ale nevede k cíli, a tak asi po hodince se k těžištím vracíme jako k nejelegantnějšímu řešení. Naštěstí přicházíme na poslední krok šifry a uháníme na sever pryč z Brna.
Na osmičce zjišťujeme, že jsme devátí. Tohle nikdo nečekal. Žádné týmy ale skoro nepotkáváme. Šifra s osmičkou a výplní patří k těm jednodušším, a tak máme za chvíli před sebou dlouhý text, kde evidentně něco chybí. Po chvíli nás napadá stoj spatný a špatný a pak už jen hledáme ostatní podobně znějící slova s diakritikou a bez ní. Jak ale postupovat dál. Ve chvíli, kdy víme, že v každé větě chybí pět slov, nás ale rychle napadá binární kód :). Sláva. Můžeme jít dál a to k nějakému pomníku. Přesun je docela pohodový po vrstevnici. Bára si sice myslí, že vrstevnice je prudký kopec, ale když ji myslím Karel vysvětlil, že tomu tak není, dostala ještě lepší náladu, než měla :). Zatím to až na zákys na sedmičce jde docela hladce.
Desítku jsme chvilku nemohli najít. Moje teorie, že pomník musí být přeci na cestě, selhala, a tak zde ztrácíme zcela nepodstatných 10 minut. Šifra s elipsami má ale podobnou obtížnost jako dvě předchozí a tak za necelou půlhodinu máme výsledek kruhovou školku. Málem jsme ale šli úplně někam jinam a to k nedaleké lesní škole :(. Ještě že se držíme heslem: dvakrát hledej, jednou jdi :). No po zkušenostech s Kolovratama na Matrixu to jinak ani nejde. Na jedenáctku přicházíme pátí. Poměrně rychle zjišťujeme princip, ale chvilku nám trvá, než to celé doluštíme. Začíná svítat. Pořád nám ciferník nedává správný výsledek, až nás zachrání Ládík. Jdeme na dvanáctku, kde jsme chvíli před osmou. A bohužel až do konce hry :(. Karty jsme prostě nedali. Mezitajenku SORT jsme získali, ale neseřadili jsme správné karty a hru si nezahráli znovu. Pořád jsme stejně jako vloni na volejbalu chodili těsně okolo řešení :(. Ale jak píše Bára. Byla zábava a o tom to hlavně je. Tak snad zase příště .... :).